dostupná čísla


Starší texty
Ondřej Hudeček
Proroctví kolapsů, čili vítězství moralizování
Jakub Homolka
Trilogie o kolapsech a civilizacích: ve spenglerovském pokušení
Jan Sokol
Wikipedie - pohled zevnitř
Pavel Himl
Internet a historické vědění
Pavel Himl
Bezejmenná historie
Pavel Himl
Dějiny – reflexe – politika
Pavel Baloun, Jan Gruber, Jan Mareš, Vít Strobach
O výuce historie za kapitalismu a o mluvících hlavách

Příspěvky do diskuse
Reakce v minimální délce 1800 znaků zasílejte emailem na adresu: dtk@fhs.cuni.cz

Glosa na okraj jedné facebookové diskuse

Karel Šima

14.2.2015

Před několika dny proběhla na profilu Michala Uhla i na dalších „místech“ Facebooku diskuse, která nejen svým rozsahem a sveřepostí dvou protichůdných stran vyzkoušela vůbec hranice možností sociální sítě jako média veřejné debaty. Diskusi rozjelo tvrzení Adriana Portmanna o tom, že člověk, který nominoval Michala Uhla do funkce radního Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), byl spolupracovník StB. Následná otázka historika Petra Blažka, zda o této skutečnosti Michal Uhl věděl, vyvolala snahu posledně jmenovaného zpochybnit archivní dokumenty, na kterých se tvrzení zakládalo, což bylo následně vyvraceno Petrem Blažkem, Radkem Schovánkem a celou řadou více nebo méně náhodných návštěvníků Facebooku. Vyprofilovaly se tak dvě protivné strany, které se tu systematičtěji, tu impulzivněji navzájem osočovaly, požadovaly od sebe navzájem omluvu atd. Tato diskuse dokonce přivedla dotyčnou osobu, o níž byl spor veden, k tomu, aby sepsala vlastní vyjádření k celé záležitosti. Jakkoli efemérní podobu mají diskuse na Facebooku, jejich dopad je často velmi reálný. Domnívám se, že je nutné učinit k této facebookové přestřelce několik kritických poznámek, protože vystupování zmíněných dvou historiků zaměstnaných (nyní nebo donedávna) v ÚSTR, kteří se v diskusi velmi intenzivně zaštiťovali autoritou historické vědy a odbornosti, je nejen neprofesionální a svědčí o velmi omezené představě o tom, co je cílem historické vědy, ale je také neetické. 

1. Jako pramenný fakt je možné považovat, že byla osoba jmenovaná jako Jiří Silný pravděpodobně registrována jako tajný spolupracovník/agent StB. Jakkoli nesouhlasí údaj o narození, osoba pod tímto jménem byla podle protokolu registrace svazků převedena do této kategorie „A“ 19. 12. 1988 pod útvar „II/1“ a přepis jedné číslice v datu narození je možno považovat za pravděpodobné pochybení.

2. Tady, když se snaží dojít k faktu historiografickému, který konstruuje také na základě mimopramenného poznání, by ale historikova práce měla teprve začínat. Klíčová je relevantní výzkumná otázka – jak probíhala spolupráce s StB? Proč a jakým způsobem k ní docházelo? Jaké byly ekonomické, sociální, kulturní předpoklady této spolupráce? Jakou roli hrála ve společnosti? K tomu, abychom na tyto otázky odpověděli, však potřebujeme nejprve definici pojmu spolupráce, aby se z pojmů pramenného (emického) stal historiografický koncept. Jinak řečeno, potřebujeme teorii spolupráce. Historici se zpravidla za tímto účelem obracejí k příbuzným společenským vědám, např. k politologii (vztah/loajalita občana vůči státu a jeho institucím), k antropologii (antropologie policejní praxe) atd., což jim umožňuje klást nové otázky a přinášet nové poznání. Takové dějiny ale ani po mnoha letech, kdy se historici (nejen) ÚSTR podle svých slov problematikou StB zabývají, nemáme. Toto bych sice nenazval profesním selháním, ale svědčí to o nevalné úrovni historické práce v této oblasti bádání.

3. Jestliže má být historická věda vědou, musí přinášet poznání obecné (jakkoli na základě zkoumání jedinečných případů). Ve výše popsaném přístupu je místo pro konkrétní případy aktérů jen potud, pokud jde o významný případ z hlediska interpretace historického problému a zpravidla pokud je dobře pramenně dokumentován. Případ zmíněné osoby toto nesplňuje. Navíc vzhledem k tomu, že jde o žijícího pamětníka, by měl historik přistupovat ke zkoumání takového případu zdrženlivě, nejlépe (ale ne nutně) tento typ aktérů anonymizovat, což je běžné v jiných společenských vědách, které svá empirická data získávají od žijících respondentů.

4. V čem je tedy přístup těch, kteří se v tomto případě odvolávají na autoritu historické vědy, nesprávný? Předně neposkytují přesnou kritiku pramenů (včetně ústních) a jejich závěry tak nejsou dostatečně odůvodněné. Přestože bych případ výše zmíněné osoby pro historické bádání o spolupráci s StB viděl jako zcela okrajový, rozumím tomu, že historik může být na takové jednotlivé případy ve veřejném prostoru dotázán. Pak ale musí umět zasadit jednotlivý případ do dobového kontextu a zdržet se závěrů v případě, že chybí dostatečná pramenná základna. Navíc zde přistupuje etický rozměr, neboť tím historik vstupuje do veřejného prostoru a jeho vyjádření (z autoritativní pozice vědce) ovlivňuje významně životy dotčených lidí. Na rozdíl od některých jiných společenských věd česká historická obec bohužel nemá vlastní profesní etický kodex. Je na čase, aby si taková pravidla, která vymezují, co je v historické práci eticky přípustné a co ne, sama formulovala. Jako historik totiž shledávám zveřejňování jednotlivých údajů z archivních pramenů (byť na Facebooku) bez dostatečného uvedení do dobového kontextu a do aktuálního historického bádání jako neetické a jako profesní selhání. Poškozuje to obraz historické vědy ve veřejném prostoru a historici by se měli od takového jednání distancovat.