dostupná čísla



Václav Smyčka Dějiny zachycené v síti. Odsun/vyhnání v hypertextu Wikipedia

Václav Smyčka ve své studii ukazuje, jak je v hypertextu Wikipedie pojednána problematika odsunu/vyhnání Němců z Československa po druhé světové válce. Autor sleduje vyjednávání konkrétní podoby vybraných článků k tématu, přičemž upozorňuje na jistou interpretační konzervativnost Wikipedie, danou péčí jádra jejích uživatelů o nekontroverznost textů. Zároveň porovnává hesla formulovaná obecně s hesly úzce tematicky zaměřenými, to vše v jejich české a německé jazykové mutaci. Smyčka konstatuje, že již samotné výrazné asymetrické uspořádání těchto článků v obou jazykových podobách determinuje výklad dějin uvnitř hypertextu, a tedy i výsledný názor čtenáře.

Václav Smyčka Stopa

Studie se pokouší popsat a vysvětlit, jakou roli hrají nálezy fragmentů z „dávných dob“ pro vnímání historického času na konci osvícenství. Těmito cennými fragmenty mohou být pro člověka sklonku 18. století jak zlomky středověkých textů nalezené v deskách knih Strahovského kláštera, rozvaliny hradů či otisky prehistorické květeny, tak i posbíraná lidová poezie z Kravařska. V centru pozornosti se ocitá samotný řád pozitivity, v němž se nalezené fragmenty dávají svým objevitelům. Jde o hledání odpovědi na otázku, co je historický pramen, s jakou formou faktičnosti zde má jeho „čtenář“ co do činění a jakým způsobem se nálezci skrze tyto „stopy“ situují v dějinách. Zkoumání tedy směřuje jednak k fenomenologii a medialitě specifického druhu pramene, jakým je fragmentární „stopa“, jednak k zachycení dějinného rozměru člověka na konci 18. století.

Václav Smyčka Achilles a želva. Osvícenské narativy pokroku a opoždění

S rozšířením ideje kontinuálního pokroku lidstva na konci 18. století se v osvícenském myšlení objevila komplementární představa o fázovém opoždění kultur. Zatímco některé kultury bylo možné chápat jako archaické a identifikovat je se staršími „epochami lidstva“, jiné vystupovaly jako obzvláště moderní, tedy na špici pomyslného vektoru kontinuálního pokroku. Tato studie si klade otázku, kdo a jakým způsobem tyto narativy v osvícenské společnosti českých zemí vyprávěl a jakou měly funkci v „opožděných kulturách“. Na příkladu historiků, statistiků a veřejně činných intelektuálů popisujících kolem roku 1800 kulturní diference střední Evropy, M. A. Voigta, F. A. Pabsta, L. Zehnmarka, M. A. Gotsche a F. Kindermanna, zkoumá vznik oněch narativů opožděnosti a jejich roli v české společnosti. Dochází jednak k závěru, že se do role „opožděných“ kultur aktivně vepisují sami jejich zástupci, jednak že se tento model zakládá na přijetí specifického režimu časovosti, který je samotný možné nahlížet jako předmět kulturního transferu (jedná se tedy o kulturní transfer modelu kulturního transferu). Právě tato posledně zmíněná okolnost nabízí v závěru studie hypotetickou možnost emancipace vůči mocenským asymetriím, jež vyplývají z komplementárního vztahu narativů pokroku a opoždění.

Václav Smyčka Ctnost dějinnosti a zatracení bezdějinných

Studie sleduje vzájemnou souvislost dějinnosti a nedějinnosti jako ustálené figury, která se v různých podobách promítala do historického myšlení od Augustinova založení křesťanských dějin jako dějin spásy přes osvícenské a hegeliánské univerzální dějiny pokroku až po současné obavy o dějinnost Evropy a vztah historie a paměti. Všímá se na jednu stranu relativní jednoty této figury, na druhou stranu ukazuje, jak se tento protiklad neustále nově konstruoval na základě odlišných hledisek (víra, svědomí, klima, státnost, rasa, otevřenost bytí…) a jak byl pragmaticky využíván pro často i protikladné politické cíle. Zaměřuje se zvláště na středoevropský kontext, kde docházelo k obzvláště dynamickému střídání vztahu dějinnosti a bezdějinnosti, činí tak ovšem především prizmatem postkoloniálních studií.