dostupná čísla



Pavel Himl Kde končí Západ? O psaní dějin, dohánění a sebevědomí

Nejen společnosti, ale i historické vědy středovýchodoevropských zemí se po politických změnách z přelomu 80. a 90. let 20. století začaly „navracet do Evropy“, resp. k „normalitě“. V historiografii to znamenalo návrat k pluralitě metodologií, ale i institucí či časopisů. I české humanitní vědy se tak měly stát „srovnatelnými“ a „konkurenceschopnými“ přinejmenším v evropském měřítku. Článek poukazuje na to, že třicet let po společenských změnách se tato očekávání naplnila jen v omezené míře. Nejen že v hypotetické volné soutěži idejí a konceptů přetrvávají či se dokonce prohlubují nerovnosti ekonomické a kulturní. Pokud neexistují nadnárodní veřejné instituce a publikační platformy, lze pochybovat i o rovném přístupu na hřiště, na němž taková soutěž probíhá. Dějepisectví tedy není univerzalistickou vědou, a to nejen z perspektivy zemí třetího světa, jak poukázala postkoloniální kritika, ale ani ve vztahu ke střední a východní Evropě. Východisko však článek nevidí ve strategickém esencialismu, který by specifickou zkušenost zemí tohoto regionu nadřazoval historiografickým standardům a hodnotám, nýbrž v nepohodlném sebevědomí, s nímž je třeba epistemologické, ale i „provozní“ předpoklady jakéhokoliv dějepisectví konfrontovat z různých perspektiv. Klíčová slova: psaní dějin, nerovnosti ve vědě, (nezápadní) Evropa, postkoloniální kritika

Pavel Himl Neosvícení a neposlušní. Regulace náboženské praxe a reakce na ni v Čechách ve druhé polovině 18. století (Českokrumlovsko, Vimpersko, Strakonice, Žatec)

Na příkladu několika (jiho)českých lokalit si studie klade otázku, zda osvícenské zásahy do lidové religiozity představovaly odlišný, nový typ regulace lidové náboženské praxe než ty před rokem 1750. Zejména v kanonických vizitacích sleduje autor jednak snahu farářů dosáhnout zákazu či vykořenění jednotlivých religiózních zvyků a místních tradičních praxí, označovaných nejčastěji jako „nešvar“ („Missbrauch“, „abusus“). V druhé polovině 18. století se pak článek soustřeďuje na dopady dvou reforem, redukce svátků v letech 1753/54 a zákazu zvonění na mračna/proti bouřkám z roku 1783. Tyto reformy měly celozemský rámec a byly neseny ideami (hospodářské) efektivity a užitečnosti, resp. ochrany obyvatelstva. Nedodržování těchto zákazů bylo deliktem, proto zejm. nižší, městské a vrchnostenské úřady klasifikovaly toto jednání jako „neracionální“ „předsudky“, čímž snižovaly potenciální vinu poddaných. Poddaní se obecně, před rokem 1750 i po něm, odmítali vzdát kolektivního nároku na dispozici s prostředky a zprostředkovateli spásy/posvátna; tradiční způsob ochrany úrody před nečasem pomocí zvonů pro ně měl zřejmě takovou důležitost, že byli ochotni riskovat opakované postihy. Osvícenské reformy lidové religiozity tak přinejmenším do konce 18. století narážely na zřetelné limity.

Pavel Himl Svoboda od státu i skrze něj. Nad náčrtem liberálně-konzervativní koncepce moderních dějin českých zemí

Článek se kriticky zabývá koncepcí moderních dějin českých zemí, tak jak ji přináší nedávná syntéza „Habsburkové 1740-1918. Vznikání občanské společnosti“ a její editor. Tato koncepce odmítá konfliktualistický přístup, který minulost vidí jako střetávání různých skupin a jejich zájmů, a dává přednost konsenzualistickému přístupu, zdůrazňujícímu vyjednávání společenského smíru. Tento druhý přístup ale jednak často hrozí nekritickým přejímáním a legitimizací dominantních či převládnuvších politických směrů, jednak opět redukuje historii na příběhy velkých původců a nositelů vůdčích společenských idejí.