dostupná čísla



Miroslav Hroch Obecné, světové, globální dějiny?

Autor v návaznosti na diskusní příspěvek Jana Horského „Obecné dějiny“, „obsahová filozofie dějin“ a evoluční teorie ohledává proměny vztahu české historiografie k pojmu obecné dějiny od 60. do 90. let 20. století, přičemž upozorňuje na komplikovaný vztah českých národních dějin k dějinám ne-národním, resp. mimonárodním. Spolu s tím autor předkládá šest způsobů žánrového vymezení mimonárodních dějin s důrazem na jejich náročnost a přínos, resp. na jejich možné slabiny: syntézy; monografické analýzy; dějiny mezinárodních vztahů; historické zpracování tzv. vztahových témat, která se váží k národním dějinám, jež mohou být kulturní, politické i hospodářské; pramenné studie zkoumající dílčí témata z dějin jiných „ne-národních“ zemí a regionů na základě nových pramenů; analýza a výklad procesů sociálních, ekonomických či kulturních proměn, které proběhly v několika zemích, synchronně či asynchronně. Právě onen poslední žánr autor považuje za shodný s termínem „obecné dějiny“ v pojetí Jana Horského. Sám se však spíše kloní k užívání pojmů transnacionální, komparativní dějiny, historii transferu či l’histoire croisée, a naopak se negativně vymezuje vůči pojmu globální dějiny. Důraz přitom klade na rozdílnou povahu zkoumaných procesů a proměn a na rozdílnou podobu metodologických otázek, které si historikové obecných dějin kladou. Práce na obecných dějinách podle autora preferuje makroanalýzu (i když neodmítá mikroanalýzu), ve značné míře se opírá o mimopramenné poznání, aplikuje či měla by aplikovat nepřímou metodu. Pracuje tedy do velké míry s výsledky sekundární literatury a je na její úrovni závislá. Hledá a kombinuje souvislosti, nepovažuje za primární úkol zjišťovat dosud neznámé informace. Neomezuje se představou o jedinečnosti historických jevů. Dává přednost analýze před narací.

Miroslav Hroch Národ jako evropské specifikum, jak slovem (de)formovat historickou i současnou realitu

Tato studie se pokouší doložit několik tezí o tom, jak globalizace ovlivnila posuny v chápání termínů národ a nacionalismus. Za prvé demonstruji, že národ se formoval jako specificky evropský fenomén v procesu modernizace a jeho pozitivní konotace se vyvíjela v návaznosti na specificky evropské myšlenkové proudy od humanismu přes reformaci po osvícenství. Identifikace jedince s národem se označovala termínem vlastenectví (patriotismus). Za druhé, teprve v době, kdy většina evropských národů byla plně formována, začala být identifikace jedince s národem označována novotvarem nacionalismus. Za třetí, během 20. století se nacionalismus stal součásti pojmosloví politiky i společenských věd, které jej aplikovaly nejen na evropské národy, ale také na nové útvary, které vznikaly mimo Evropu a prohlašovaly se za národní. Za čtvrté, v důsledku toho se obsah termínu nacionalismus rozšířil i na identifikaci jedince s útvary, které se podstatně lišily od evropských národů. Za páté, v důsledku toho, že se jakousi bezmyšlenkovou setrvačností termín nacionalismus v tomto pozměněném globalizovaném smyslu začal užívat pro rozbor vývoje evropských národů v 19. století, hrozí zpětně výrazné zkreslení obrazu evropských dějin.