dostupná čísla



Josef Řídký Narativistická debata jinak: může historická kritika oživit naraci?

Studie zkoumá narativistickou debatu o povaze historie a představuje některé z nejvýznamnějších příspěvků prostřednictvím konceptů „narace“ a „historická kritika (inquiry)“. Jelikož hlavním problémem, v němž se teoretici narativismu a obránci historikova řemesla rozchází, je otázka, zda je jazyk zdrojem či pouhým nástrojem historie, zkoumá předkládaný text roli a důležitost, jakou obě strany připisují vrstvám kritického výzkumu a narace. Studie se soustředí zejména na práce Haydena Whitea a Paula Ricoeura, pozornost věnuje také klíčovým teoretickým pracím Franklina Ankersmita, Hanse Kellnera, Phillippa Carrarda a Ivana Jablonky. Ačkoli White je často považován za hlavního proponenta narativismu, ukazuje se, že jeho přístup byl více nuancovaný než se myslelo, a že se vyvíjel. Na druhou stranu Paul Ricoer má tendenci chápat historickou kritiku jako určitý poetický akt a naraci jako zásadní součást historického (po)rozumění.

Josef Řídký Dlouholetá měření dokazují, že ženy patří za plotnu, pane kolego. Esej o genderech a ideologii popularizační sexuologie v českých zemích

Během dvacátého století se v Československu objevila nová oblast výzkumu určení sexuality, jmenovitě sexuologie. Třebaže využívala metody exaktních věd, závěry v rámci své zájmové oblasti nevyhnutelně formulovala na ideologické bázi. Do sféry sexuologického zájmu spadaly také podoby genderu. Za pomoci stále sofistikovanějších metod věda v podobě popularizačních příruček bránila stereotypy z devatenáctého století o aktivním a společensky zapojeném muži a pasivní ženě, manželce a ženě v domácnosti. Tyto obrazy byly zaměňovány s ženským a mužským duchem, povahou a přirozeností, jejichž doplňkem byl odpovídající tělesný vzhled. Tělo tak zrcadlí ducha nebo genderový stereotyp. Zatímco genderové re-prezentace zůstávají prakticky nezměněny, je možné si povšimnout zejména epistemologického posunu, který oboru umožnil hlubší pohled na tělo a život jedince skrze ideologii.

Josef Řídký Mládí a stáří jako kulturně konstruované tělesné identity. Případ české vývojové psychologie druhé poloviny 20. století

Studie pojímá stáří a mládí jako kulturně konstruované tělesné identity a zaměřuje se na způsoby, jimiž jsou v diskurzu české vývojové psychologie druhé poloviny 20. století budovány jejich re-prezentace. Zkoumání je orámováno zavedením pojmu corpus, kterým se studie pokouší podtrhnout specifičnost těchto tělesných identit. Corpus je potom definován třemi charakteristickými bloky: tvoří inventář charakteristických vlastností; klade identitu jako něco původního do lidského těla; činí z jednotlivých identit odlišné živočišné druhy. Na ose těchto tří bloků se ukazuje, že ve vývojové psychologii jsou stáří i mládí diskvalifikovány ve jménu dominantní identity dospělosti. Zatímco mládí disponuje dospělým tělem, pro nedostatek zkušeností a přílišnou emotivnost musí být zároveň zpochybňováno a kontrolováno, aby neohrozilo vývoj v budoucího dospělého. Stáří je na druhou stranu diskvalifikováno pro své slabé tělo a přemíru zkušeností, představuje pouhou karikaturu někdejšího dospělého. Obě identity tak podléhají symbolickému adultocentrismu.