dostupná čísla



Jan Horský JIŘÍ PEŠEK, Setkáni s Klio. Studie z dějin dějepisectví

Jan Horský ZDENĚK VAŠÍČEK, Jak se dělají filosofie

Jan Horský „Subjekt“ a „objektivita“ v teorii historicko-vědního poznání

In his polemic text, which reacts to a study by Mikuláš Čtvrtník, the author draws attention to the currently usually unreflected use of the terms subjective and objective in historical, anthropological, and sociological texts. This theoretical contribution focuses on the subject of the researcher and on subjectivity as a way of perceiving social reality in the cognitive process.

Jan Horský WERNER PARAVICINI, Die Wahrheit der Historiker

Jan Horský DANA ŠTEFANOVÁ, Erbschaftspraxis, Besitztransfer und Handlungsspielräume von Untertanen in der Gutsherrschaft. Die Herrschaft Frýdlant in Nordböhmen, 1558–1750

Jan Horský „Předsudky o standardech vědeckosti historiografie.“ Stručná poznámka na okraj „sporu“ o třetí vydání Kutnarových a Markových Přehledných dějin českého a slovenského dějepisectví

Studie polemicky odpovídá na recenzi třetího vydání Přehledných dějin českého a slovenského dějepisectví Františka Kutnara a Jaroslava Marka z pera Miloše Havelky, uveřejněnou v časopise Dějiny – teorie – kritika 6/2009, na stranách 380-387.

Jan Horský ZDENĚK VAŠÍČEK, Archeologie, historie, minulost

Jan Horský Bůh, nebo vývoj? Několik poznámek k historismu v úvahách evangelických myslitelů na počátku 20. století

Tato studie je založena na srovnávací analýze jistých prvků myšlení dvou protestantských liberálních teologů, českého bohoslovce, historika náboženství a následně zastánce komparativní religionistiky Františka Žilky a klasika německého studia sociologie náboženství Ernsta Troeltsche. Autor se primárně soustředí na jejich pojetí historického vývoje ve vztahu k náboženským hodnotám. Zatímco Troeltsch vyzdvihuje možné vlivy společenských a ekonomických podmínek na náboženství, Žilka na druhé straně chápe náboženství jako faktor vytvářející sociální struktury. Oproti Troeltschovi je Žilka více hotov přiznat vliv národů (či národností) na různé podoby (křesťanského) náboženství. Oba se shodují na prvcích uvnitř protestantismu, které napomohly demokratickému vývoji společnosti. Oba autoři také uznávají, že platnost náboženských hodnot nemůže být posuzována historickými či sociologickými metodami. Oba si přáli zmírnit metody užívané v historismu devatenáctého století přiznáním autonomie metod teologických.

Jan Horský VLADIMÍR URBÁNEK, Eschatologie, vědění a politika. Příspěvek k dějinám myšlení pobělohorského exilu

Jan Horský JONATHAN BOLTON (ed.), Nový historismus/ New Historicism

Jan Horský ZDENĚK R. NEŠPOR, Víra bez církve? Východočeské toleranční sektářství v 18. a 19. století; ZDENĚK R. NEŠPOR, Náboženství na prahu nové doby. Česká lidová zbožnost 18. a 19. století

Jan Horský Co je to „národní rámec“? Několik poznámek, otázek a úvah na okraj článku Miloše Řezníka

Tento text je diskusním příspěvkem ke studii Miloše Řezníka Národní kategorie a současná historiografie (DTK 3/2006, s. 7-34). S kategorií „národa“ pracuji nominalisticky. Proti studiu dějin v národně dějinném rámci navrhuji historickou analýzu problémů a mikrohistorickou korekci makroanalytických přístupů k „národním dějinám“ (oboje v zásadě ve shodě s Řezníkem). Polemicky se vyjadřuji především k Řezníkově tezi, že nelze opouštět „národní dějinný rámec“, aniž bychom tím zároveň nezaujímali stanovisko k národní identitě. Oproti tomuto přístupu zde akcentuji tezi o „hodnotové neutralitě“ Maxe Webera. Dále upozorňuji na potřebu odlišovat vrstvy: 1. (potencionálně) národního života, 2. národního vědomí, 3. vědomí a reflektované identifikace sebe sama jako příslušníka určitého národa a 4. situace, kdy národní motivy vstupují do intencionality sociálního jednání. V rámci bádání by neměly být tyto roviny zaměňovány.

Jan Horský „Smysl dějin“ – „národ“ – a priori. Možná past diskurzivních a myšlenkových stereotypů?

Úvahy Jana Horského nejsou zamýšleny jako přímá polemika s úvodním esejem Miloše Havelky k antologii Spor o smysl českých dějin, díl 2: 1938–1989, ale zaměřují se na noetické a metodologické problémy, spojené s pojmy „smysl dějin“ a „národ“, které takříkajíc oscilují jak v Havelkových textech, tak v textech, jež do své antologie jako editor zařadil. Horský klade důraz na texty ze 70. let 20. století ve spojení s reakcemi, jež vzbudil dokument Charty 77 Právo na dějiny. Horský navíc detailně analyzuje Havelkův pojem „symbolického centra“ a odkrývá jeho vliv na formování velmi rozdílných a často protichůdných obrazů dějin.

Jan Horský MILOŠ SLÁDEK (ed.), Svět je podvodný verbíř aneb výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příležitostných kázání konce 17. a prvých dvou třetin 18. století

Jan Horský FRANK FÄTKENHEUER, Lebenswelt und Religion. Mikro-historische Untersuchungen an Beispiel aus Franken um 1600

Jan Horský Teorie jako konstitutivní rys vědeckosti a jejich místo v českém dějepisectví

Toto je zpráva o X. kongresu českých historiků, který se konal v Ostravě ve dnech 14. až 16 září 2011. Její snahou je načrtnout strukturu diskusí o místě teorií v české historiografii posledních deseti let. V oblasti „teorií o historické vědě“ se zaměřuje na přínos Miloše Havelky (pojem „symbolického centra“, rozlišení tří základních paradigmat filozofie dějin) a konceptů navržených Zdeňkem Vašíčkem (dualita „příběhu“ a „obrazu“, „archeologizace historie“). S ohledem na místo teorií v historických vědách vyzdvihuje autor studie (z pera Daniely Tinkové, Lucie Storchové, Veroniky Čapské), které porovnávají obecné teoretické koncepty s empirickým materiálem. V neposlední řadě se článek snaží v širším smyslu vyhodnotit místo teoretického uvažování v českém „dějepiseckém prostředí“, přičemž dospívá k závěru, že není nijak prominentní.

Jan Horský DANIELA TINKOVÁ, Jakobíni v sutaně. Neklidní kněží, strach z revoluce a konec osvícenství na Moravě

Jan Horský Co si dnes počít s narativními kritikami dějepisectví? Historicko-vědní kritika narativních teorií dějepisu versus postnarativistický non-reprezentacionalismus

Ukazuje se, že je třeba nahradit narativistickou kritiku dějepisectví historicko-vědní kritikou narativismu. Otázkou je, zda to může nabídnout nynější non-reprezentacionalismus. Non-reprezentacionalistické stanovisko přenáší důraz z problému, nakolik může dějepisný text reprezentovat minulost, na otázku důvodů vzniku a povahy dějepisného textu. Mohou však zastánci non-reprezentacionalismu připustit, že reprezentace „minulosti“ textem je v principu možná? Vztah reprezentace (textu k „minulosti“) je nezajímá buď proto, že není možný, nebo z toho důvodu, že o něm nejsme s to bezpečně nic říci, popřípadě proto, že byť je i možný, přece jen pro dějepisný text podružný? Odpovědi na tyto otázky ztěžuje nevyjasněnost některých základních pojmů: past a past reality. Proti představě dějepisectví jako „vědy o minulosti“ či jako „psaní o minulosti“ lze postavit i jiné koncepce. Historické vědy podle nich zkoumají (vybrané) přítomné entity, kterým se snaží porozumět jakožto stopám tím, že je navzájem konfiguruje pomocí dynamického diachronního výkladu. Otázkou je, zda lze posoudit racionalitu historiografické teze bez jejího vztahu k určité „materialitě“. Rozdílné závěry narativní kritiky dějepisectví a teorie historické vědy mohou být dány tím, že jsou v historiografii přítomné vždy přinejmenším dvě perspektivy: perspektiva literární syntézy a perspektiva vědecké syntézy.

Jan Horský JIŘÍ ŠUBRT, Individualismus a holismus v sociologii. Jak překonat teoretické dilema?

Jan Horský Komparace jako prostředek zvědečtění dějepisectví?

Komparativní metody, jsou-li v modu „analytického přístupu“, mohou přispívat ke scientifikaci historiografie. Jsou totiž protiváhou dnešního důrazu na narativitu dějepisectví. V tomto bodě jsou velmi přínosné studie Miroslava Hrocha. Nutno však obezřetně zvažovat, zda jsou analogie, které jsme „nalezli“, komparací různých strukturovaných situací a procesů, opravdu „ontické povahy“, nebo zda jsou zčásti námi samotnými do studované skutečnosti projektovány pojmy (ideálními typy) či zápletkami, které jsme použili jako nástrojů selekce sledovaných jevů. Otázkou také je, zda určité procesy sociokulturní změny probíhají analogicky proto, že mají shodnou vnitřní autonomní dynamiku, nebo proto, že jejich aktéři se vědomě a záměrně napodobují. Hroch komparací zvažuje i možnosti a alternativy vývoje. Alternativy jsou předmětem „kontrafaktuální analýzy“. K té je ale Hroch značně skeptický. Jeho skepsi však v takové míře nesdílím. Kontrafaktuální analýza, byť nikdy nemůže být jednoznačná, vede mnohdy k lepšímu porozumění dějinných situacím a procesům ve smyslu Weberova pojmu „šance“.

Jan Horský Narativistická kritika dějepisectví a rozhraní mezi historiografií a (přírodní) vědou a mezi dějepisnou konstrukcí a literární fikcí

Prostřednictvím příspěvku Jana Horského a Jakuba Češky redakce časopisu Dějiny – teorie – kritika otvírá diskusi na téma narativismu a narativistické kritiky dějepisectví. Rádi bychom touto cestou vyvolali debatu, která by vedla k hlubšímu promýšlení podob historického vyprávění, s důrazem na interdisciplinární přístup na pomezí mezi historií a literární vědou.

Jan Horský PAVLÍNA CERMANOVÁ, Čechy na konci věků. Apokalyptické myšlení a vize husitské doby

Jan Horský Příběhy spřádané životem. Několik poznámek o narativním konstruktivismu a porozumění metaforou v diskusi mezi historickými vědami a evoluční (biosémiotickou) biologií

V biosémiotice se dnes uvažuje o sémiozi a narativitě života (life) jako o jednom z jeho definičních znaků (Markoš). Narativní historické interpretace a metaforické reprezentace v nich (Ankersmit) nemají nijaké přesné ontické protějšky. Avšak jak Ricoeurovo pojetí vyprávění a metafor, tak i jejich pojetí Markošovo by mělo historikům a teoretikům dějepisectví bránit, aby z toho ihned vyvozovali, že historické interpretace takové ontické protějšky nemají žádné. V rámci historických věd lze říci, že "kulturní objekty" historiků, i když je budeme považovat za produkty studované kultury, jsou mnohem těkavější (sémioze je mnohoznačnější) než "objekty" biologů, rozumíme-li jimi výsledky sémiotických procesů samotného života."Polem", v němž se vyjevuje smysl (meaning) a význam (reference) narací živého je v biosémiotice morfologické pole tvarů. To je korelátem humanitněvědního "pole" či "prostoru" ducha (něm. Geist) či transcendentního vědomí (něm. Bewusstsein). Tato korelace může být pro teorii historie zajímavá z hlediska tezí o kulturním konstruktivismu.

Jan Horský „Obecné dějiny“, „obsahová filozofie dějin“ a evoluční teorie

Autor ve svém diskusním příspěvku analyzuje vztah mezi „obecnými dějinami“ a „obsahovou filozofií“ dějin. Spolu s tím odpovídá na otázku, jakou roli hraje v historicko-vědním poznávání/ filozofie dějin. „Obsahovou filozofii dějin“ pojímá v širokém slova smyslu. Zahrnuje tedy jak její klasické koncepce (August Comte, G. W. F. Hegel, Karl Marx), tak její inovované formy (například filozofie kultury Ernsta Cassirera), resp. koncepce historickosociologické (Max Weber, Alfred Weber, Norbert Elias). Vedle toho rovněž zkoumá vztah obecných dějin k jiným disciplínám, které se zabývají vývojem či procesuální změnou (zejména evoluční biologii) a v nichž dochází k průnikům s určitými podobami obsahové filozofie („dějin“, „života“ atd.). V neposlední řadě pak hledá odpověď na otázku, zda existují nějaká tvrzení (popisující stav věcí či tendenci vývoje apod.), která jsou učiněna v rámci „obecných dějin“ či na jejich pozadí a kterým by se zároveň dala přiřknout povaha (vědecké) pravdivosti. Ve svém uvažování autor dospívá ke zjištění, že poměr obsahové filozofie dějin k obecným dějinám vytváří určitý průnik. Obecné dějiny mohou být disciplínou, která může některé koncepce obsahové filozofie dějin (kvazi-)empiricky kontrolovat, převádět některé její části do roviny teorií v užším slova smyslu. V případě, že obsahová filozofie dějin či obecná (biologická i kulturněvědní) evoluční teorie představují pozadí obecných dějin, pak je třeba ji používat reflektovaně, a tudíž i kontrolovaně. Stejně tak v případě, pokud jsou obecné dějiny nutným pozadím jakékoli formulace bádání hodného problému historických věd, pak je vhodné je reflektovaně rozpracovávat.