dostupná čísla



Roman Pazderský KAMIL ČINÁTL, Dějiny a vyprávění. Palackého dějiny jako zdroj historické obraznosti národa

Roman Pazderský JIŘÍ KŘESŤAN, Zdeněk Nejedlý. Politik a vědec v osamění

Roman Pazderský Styčné plochy v postulátech dějepisné propedeutiky Jaroslava Golla a Tomáše G. Masaryka v 80. letech 19. století

Tato studie nabízí netradiční pohled na vzájemné vztahy mezi názory Jaroslava Golla a T. G. Masaryka na teoretické a metodologické principy historické vědy. Základní nástin prezentace je strukturován do čtyř oddílů. První z nich nabízí stručný popis integrujících prvků Masarykova a Gollova myšlení, které pramenily ve sdílené platformě realismu a pozitivismu, společné nové generaci českých intelektuálů konce devatenáctého století. Druhý oddíl se věnuje otázce Gollova a Masarykova vnímání interdisciplinární povahy historiografie a jejímu vztahu k sociologii a filozofii dějin. Třetí a čtvrtý oddíl se pak věnují principům historiografické činnosti. Zaměřují se na pochopení pravého subjektu historiografického výzkumu, členění historie na všeobecnou a speciální, pojetí kulturních dějin a způsoby, jakými by se historie na univerzitách podle obou učenců měla vyučovat.

Roman Pazderský HANA KÁBOVÁ, Josef Vítězslav Šimák. Jeho život a dílo se zvláštním zřetelem k historické vlastivědě

Roman Pazderský Dějiny pojmů a idejí v díle Emanuela Rádla

Následující stať je souborem několika stručných úvah a postřehů, zabývajících se otázkou přínosu významného českého filozofa Emanuela Rádla (1873-1942) pro české bádání v oblasti dějin pojmů a idejí. Po nezbytném zasazení Rádlova díla do obecných souvislostí českého myšlení první poloviny 20. století je autorem nejprve sledován Rádlův podíl na zdůrazňování významu pojmoslovné problematiky v dobovém českém interdisciplinárním diskursu, zvláště v rámci tzv. sporu o smysl českých dějin, kde jsou Rádlova stanoviska porovnávána např. s názory Mendlovými, Slavíkovými či Pekařovými. Druhá část studie se pokouší analyzovat Rádlův originální přístup ke zkoumání dějin idejí, a sice na příkladu jeho dvou vrcholných děl, věnovaných jednak dějinám přírodovědného (Dějiny vývojových teorií v biologii, Praha 1909) a jednak společenskovědního (Dějiny filosofie, Praha 1932-1933) myšlení. Výsledkem těchto analýz jsou podstatné teze, představující Rádla jako jednoho z předních průkopníků oboru dějin pojmů a idejí v českém prostředí, byť byla jeho vazba k této, teprve později se plně ustavující, disciplíně pouze implicitní. Závěr pojednání nabízí krátké zamyšlení nad možnou aktualitou Rádlova myšlenkového odkazu, zejména na stále diskutovaném poli možných teoreticko-metodologických vazeb mezi přírodními a humanitními (zvláště historickými) vědami.