Studie rozlišuje čtyři období ve vývoji Nejedlého historické práce: pozitivistického studenta, filosofujícího historika, levicového „realistu” a „buditele” „socialistického” národa. Podrobným rozborem zdůrazňuje proměnu Nejedlého argumentace v přechodu mezi druhým a třetím obdobím, což je v příspěvku popsáno jako rozchod s vědeckými principy „Gollovy školy”. Toto období je vymezeno Nejedlého pracemi Spor o smysl českých dějin (1913) a Konec liberalismu v dějepisectví (1921), v nichž se Nejedlý opíral o masarykovskou kritiku a svou vlastní interpretaci socialistických myšlenek a liberalismu. K odmítnutí „Gollova dějepisectví” a jeho objektivistických maxim používal termín „historický liberalismus”, který se podle něj zakládá na povrchním „liberalismu” historického vědění. Ukazuje se nicméně, že Nejedlý nebyl ani ve třetím, ani ve čtvrtém období marxistou v tom smyslu, jak byl termín v jeho době chápán, ale spíše pozdním socialisticky orientovaným národním „buditelem”.

Se zaměřením na kapitoly o raném novověku v Loewensteinově Víře v pokrok, autor polemizuje s tématy „nových sil” na prahu procesu evropské modernizace, to jest s disciplinací a svobodou. Umisťuje Loewensteinovu interpretaci do kontextu nedávného socio-historického výzkumu, ale i dřívějších prací (například Freedom and Organization Bertranda Russella z roku 1934), za účelem popisu raně novověkého fenoménu civilizace s jejími proměnami vnějšího i vnitřního nátlaku, prvky soutěže a vzájemné závislosti, homogenizace člověka, disciplinace jako předpokladu občanské společnosti, a otevřené, nebo nadcházející, budoucnosti jako sférami života nejvlastnějšími lidským bytostem.

Na pozadí nedávných diskusích o vytvoření Ústavu paměti národa rozebírá text širší pojem „paměti“ a politiky paměti ze sociologického hlediska. Začíná obecným rozborem vztahů mezi pamětí, prameny a historickou pamětí, připomíná antropologický a kulturní základ konstrukce paměti a její „kolonizační“ a „izolační“ funkcí. Všímá si, že výpadky obsahu individuální paměti a jejich potenciální rozporuplnost umožňují nejen legitimizovat v mnoha ohledech politické zájmy, ale stejně tak chápat a hodnotit analytický historický výzkum. Skrze pojem „utrakvismus paměti“, odkazuje ke vzájemné podmíněnosti historické paměti a „společenského zapomenutí“. Autor osvětluje sociokulturní základy této vzájemnosti na konceptech sociologie kulturních traumat Jeffrezho C. Alexandera. V této souvislosti ukazuje důležitost paměti jak pro vytvoření historického vědomí a kolektivní identity, tak pro konkrétní podobu solidarity.

Miloš Havelka odpovídá především na kritiku Martina Putny a tvrdí, že východiskem pro studium geneze sporu o smysl českých dějin nebyla meta-ideologie, nýbrž sociologie vědění. Zároveň uvádí důvody, které ho vedly k tomu, že do antologie nevybral texty odpovídající na Kunderův esej z roku 1969 Český osud a proč nezařadil texty marxistů, především Nejedlého. V reakci na Putnovu kritiku vztahující se k nereprezentativnímu charakteru textů od katolických autorů brání Havelka svůj výběr a odkazuje k předmluvě antologie, která detailně vysvětluje, proč nezařadil texty Zdeňka Kalisty a Bohdana Chudoby.

Takzvaná Gollova škola a především nejprominentnější představitel její první generace, Josef Pekař, po mnoho let utvářela hlavní proud českého konzervativně-katolického dějepisectví, který se vyvinul v opozici k protestantsko-pokrokářskému konceptu Československa reprezentovanému po Palackém především T. G. Masarykem. Z tohoto druhého proudu ale v mnoha ohledech čerpalo marxistické dějepisectví, a tak byly historické výsledky Gollovy školy ideologicky odmítnuty a politicky vytěsněny. „Sametová revoluce“ přinesla možnost objektivního posouzení přínosů Gollovy školy a zvláště dlouho zakazovaného Josefa Pekaře. S ohledem na texty, které byly dosud o Pekařovi publikovány, představuje tento článek stav bádání skrze analýzu nejrůznějších oblastí historického výzkumu sledovaných Gollem a kritizovat opakovaná pochybení ve třech pekařovských monografiích, které byly ke dnešnímu dni publikovány. Článek se především soustředí na Pekařovo historického chápání koncepce a interpretace husitského hnutí, rekonstrukci tohoto pojetí a myšlenek nedokončeného třetího dílu Knihy o Kosti, interpretaci Pekařových politických postojů v průběhu první světové války, a především jeho představu ústavní problematiky, chápání národa a s tím spojené otázky Pekařova nacionalismu, přístupu k Němcům a jeho prokazatelný antisemitismus.

Autor se v návaznosti na diskusní příspěvek Jana Horského „Obecné dějiny“, „obsahová filozofie dějin“ a evoluční teorie zamýšlí nad vznikem a náplní obecných dějin, přičemž upozorňuje na jejich neurčitost v českém historiografickém diskurzu již od 50. let 20. století. Důraz klade na rozdíly mezi pojmy obecné a světové dějiny, resp. na porozumění tomu, jakým způsobem se může a má přecházet od fakticity jednotlivých historických událostí a jejich neopakovatelné jedinečnosti na různých místech k „obecnému“ a k jeho „sjednocujícím“ charakteristikám. Spolu s tím hledá i historické kořeny užívání pojmu obecné dějiny od 18. století a genezi názorů, jež filozofii dějin považovaly za základní cestu k poznání historické nutnosti. Vůči těmto koncepcím staví teoreticky jednoznačnější a metodologicky propracovanější tzv. „sdílené dějiny“, zaměřené na hledání paralel a strukturních analogii určitých civilizačních, sociálních a politických procesů, jdoucí za prvoplánové rozdíly národních dějin, a zejména „komparativní dějiny“, svými intencemi a závěry rovněž směřující k určité zobecňující reflexi.