Kde končí Západ? O psaní dějin, dohánění a sebevědomí

Česká verze článku, který vyšel anglicky v DTK v čísle 2/2020.  [1]

Na rozdíl od jiných společenských věd a zejména kulturní a sociální antropologie nepatří bezprostřední reflexe vlastního badatelského a obecně vědeckého počínání do běžné výbavy historiků a historiček, české nevyjímaje. Na rozdíl od zmíněných věd se ve vědách historických nepociťuje vesměs jako nutné řešit to, zda se s lidmi coby objekty svého výzkumu setkávají coby rovný s rovným[2] a jaká je tedy jejich vlastní badatelská pozice ve vztahu k nim. Minulost je sice lidmi tvořená a lidmi neustále vykládaná, zároveň ale budí dojem ukončeného a neměnného předmětu, a to i v odborných kruzích. S výjimkou soudobých dějin a orální historie nemá historiografie s lidmi, tak jak s nimi pracuje sociologie, sociokulturní antropologie nebo některé typy politologie, dokonce vůbec nic do činění, takže bychom mohli úspěšně zpochybnit i povahu dějepisectví coby sociální vědy.

Historikové a historičky se ale svou profesí a oborem samozřejmě zabývají, byť tato (sebe)reflexe nebývá součástí přímo konkrétního výzkumu a jeho prezentace – ty si stále podržují objektivistický, tedy na pozici badatele či badatelky nezávislý nárok. Když pominu zpětnou vazbu, kterou dějepisectví poskytují recenzní rubriky časopisů (stejně jako pominu i obecně konstatovaný, ale stále málo analyzovaný úpadek české recenzní kultury), jsou tradičním prostředkem takové reflexe dějiny dějepisectví, které s větším či menším odstupem ukazují kulturní, politické a mocenské souvislosti psaní dějin. Prostředek v českém prostředí méně tradiční naproti tomu představuje teorie (a metodologie) dějepisectví. Ptáme-li se tedy, co, jak a proč dějepisectví dnes zkoumá a píše, je v českém prostředí kam se obrátit a ne náhodou jde často o texty autorů a autorek spojených s tímto časopisem.

Jedním z impulsů k úvahám o historiografických postupech, metodách, volbě témat i podobě výstupů a to ve vztahu k institucionálnímu rámci, financování i mezinárodnímu postavení české historické vědy byl bezesporu VIII. sjezd historiků v Hradci Králové v září 1999. Přes intenzivní diskuze, které vyvolal,[3] není třeba jej – zejména podíváme-li se na následujících dvacet let – přeceňovat coby mezník v polistopadovém vývoji českého dějepisectví. Sjezdu samotnému jsem byl na počátku své profesní dráhy přítomen, později jsem se podobných setkání, která nejsou ve všech oborech zdaleka běžná, neúčastnil. Jakkoliv by se to nabízelo, nemá tento text ambici být osobní bilancí působení v oboru „od hradeckého sjezdu dodnes“. Osobní reflexi však obsahovat bude – z pozice zúčastněného pozorovatele či pozorujícího aktéra se v něm zaměřím především na to, jak se „malé“ české dějepisectví v posledních desetiletích vztahuje k „velkým“ historiografiím zahraničním, tedy na to, jak se tento vztah v českém prostředí tematizuje.

Z této nepřehlédnutelné oblasti mě budou zajímat především představy o zaostalosti, resp. pokročilosti či tradičnosti, nebo popřípadě modernosti jednotlivých jazykově, kulturně a státně vymezených historiografií či historiografických směrů. Článek by tak mohl přispět i k diskuzi, do jaké míry je dějepisectví, na rozdíl od přírodních nebo technických věd, ve své podstatě „národní“, tedy svázáno s konkrétním sociokulturním a jazykovým prostorem. Stejně tak se budu tázat po původu, povaze a mocenských podmínkách šíření metodologických proměn („inovací“) v historické vědě. Chci obrátit pozornost k povaze nerovností a zaostalostí konkrétního, totiž českého dějepisectví, konstatovaných často v 90. letech 20. století, a k tomu, zda (a případně jak) měl být tento nerovný stav odstraněn či překonán a jakou roli hraje „dohánění zaostalosti“ uvnitř daného dějepisectví samého. K těmto otázkám mě inspirovala pasáž z jednoho z mála do češtiny přeložených textů Dipeshe Chakrabartyho, „Postkolonialita a zrádnost historie“ (2000). Stačí si v ní místo „Evropa“ pouze dosadit „západní Evropa“:

„Tato Evropa, která funguje jako tichý referent historického poznání, se stává prostou samozřejmostí. V historiích nezápadních, tedy historiích pocházejících z třetího světa, existují minimálně dva každodenní projevy subalternity. Historici z třetího světa pociťují potřebu odkazovat na práce evropské historie; historici z Evropy to nedělají. Ať už je to Edward Thompson, Le Roy Ladurie, George Duby, Carlo Ginzberg [správně Ginzburg], Lawrence Stone, Robert Darnton nebo Natalie Davis – abychom náhodně vybrali pár jmen ze současnosti –, „velikáni“ a vzory historikova snažení budou vždy přinejmenším kulturně, evropské‘. „Oni“ tvoří svá díla v relativní neznalosti ne-západního diskurzu a nezdá se, že by to nějak ovlivňovalo kvalitu jejich práce. „My“ však nemůžeme toto gesto opětovat. Nemůžeme si na této úrovni dovolit stejnou míru ignorance, aniž bychom riskovali, že budeme působit jako někdo „staromódní“ nebo „zastaralý‘“.[4]

Návraty k „normálnímu stavu“

V roce 1999 užil Martin Nodl ve svém kritickém referátu na zmíněném VIII. sjezdu historiků spojení „bohemica non leguntur“ pro situaci, kdy se zahraniční autor či autorka kvůli neznalosti češtiny nedozví o tom, že je v českých recenzích jejich dílo posuzováno nepoměrně přísněji než díla domácí, čímž se na domácím fóru „vytváří falešná představa, že česká historiografie se vlastně pohybuje na kvalitativně stejné, většinou však dokonce ještě vyšší úrovni než soudobá historiografie zahraniční“. V závěru referátu Nodl vyzval mladou generaci, aby předložila „myšlenkově bohaté a interpretačně nosné práce, které se alespoň dotknou vyšší úrovně soudobé západoevropské historické vědy“.[5]

O dvacet let později ale s jistou hořkostí konstatoval, že díla českých autorů a autorek, ani když jsou dostupná ve velkých evropských jazycích, nejsou registrována, resp. recipována v zahraničí a netvoří součást evropského dějepisectví, tedy že „bohemica non leguntur“.[6] Nodl se v tomto ohledu – možná překvapivě – shodl se zjištěním, které již zhruba o dekádu dříve, v roce 2011, učinil Jaroslav Pánek, totiž že „česká historiografie jako fenomén zůstává zatím v podstatě mimo rozlišovací schopnost západních posuzovatelů“.[7] Pánkem synonymně požívaný termín „bohemikální historiografie“ však ukazuje, že českou historiografií je u něj myšlena historiografie, definovaná jejím předmětem, tedy českými zeměmi. (Proti tomu, že takto, ateoreticky chápané „české dějiny“ by mohly představovat předmět vědeckého bádání, se vymezil Jan Horský.[8]) V tomto textu budu „českou historickou vědou“ rozumět historiografii, vznikající v rámci institucí v České republice, resp. psanou autory a autorkami, působícími v těchto institucích, a do jisté míry také vědu, prezentovanou primárně v českém jazyce.

Ve své všeobecnosti by se tvrzení o neviditelnosti českého dějepisectví mimo českojazyčný prostor dalo zpochybnit, neboť příslušní autoři a autorky v zahraničí jistě citováni jsou a nebylo by obtížné zjistit a vyhodnotit, v jakých pracech a souvislostech se tam jejich publikace objevují. V tomto kontextu je ale možná užitečné udělat rozdíl mezi pracemi jednotlivců, vědecky působících v rámci českých institucí, a mezi výzkumem, podporovaným a systematicky prováděným v České republice. Nodl i Pánek měli podle všeho na mysli mezinárodní neviditelnost českého dějepisectví jakožto institucionálního celku, potažmo neexistenci dlouhodobějších výzkumů, „škol“, „paradigmat“ či konceptů, které by vzešly z českého prostředí a získaly mezinárodní pozornost.

Úroveň srovnatelná se (západním) zahraničím, které mělo české dějepisectví po obnově mezinárodních kontaktů v 90. letech 20. století dosáhnout, přitom v těchto diskuzích s recepcí českojazyčné historiografické produkce za hranicemi Česka úzce souvisela – teprve až české dějepisectví dožene deficity a osvojí si metodologickou výbavu západoevropské vědy a naučí se mluvit „jejím jazykem“, bude bráno jako rovnocenný partner. České a i jiná středo- a východoevropská dějepisectví tak nastoupila cestu „dohánění“, potažmo se na ni vrátila, protože podle Václava Smyčky byl „asymetrický model“ fázového opoždění vlastní již uvažování o počínající české vědě za osvícenství.[9] Sorin Antohi o situaci postkomunistických dějepisectví stejně jako Ivan Krastev Stephen Holmes v obecně politických souvislostech píší, že jedinou alternativou se po roce 1989/90 pro Východoevropany stalo „dohánění“ či „napodobování“ Západu a nikoliv například trvání na vlastní, specifické a neodvozené zkušenosti a její rozvíjení.[10] Řekněme však, že je obecně těžké čekat takové „postkoloniální“ trvání na vlastní zkušenosti a vymezení se vůči dominantnímu společenskému systému v momentě, kdy se tento nový systém teprve etabluje, zatímco systém „vlastní“ kolabuje a je diskreditován.

V českém dějepisectví, resp. humanitních a společenských oborech se obnovení „normálního stavu“ nicméně neprojevovalo jenom jako žádoucí znovuzačlenění domácí vědy do aktuálních evropských a světových souvislostí, tedy jako pohyb vpřed, ale do určité míry také jako pohyb zpět, tedy paradoxně právě návrat k „vlastní zkušenosti“, k těm domácím autorům, textům a směrům, kteří byli mezi léty 1948 a 1989 z oficiálního dějepisectví, autoritativně ovládaného historickým materialismem, víceméně vyloučeni, případně kteří byli pro nekompatibilitu s touto ideologií marginalizováni.[11] Zvláštní mezní skupinu představují z tohoto pohledu původně marxističtí historici starších dějin, později tvořící v emigraci, kteří se na rozdíl od historiků moderních dějin nestali součástí západní historiografie východoevropských dějin, po roce 1989 pak byli vnímáni coby představitelé metodologických inovací, jako Josef Macek nebo František Graus.[12]

„Dohánění“ po roce 1989 bylo neseno představou jednoho jediného (evropského, světového?) dějepisectví, s nímž bylo to české násilně donuceno přerušit kontakty. (Oproti představě vědecké „železné opony“ však nebyla mezinárodní izolace československého dějepisectví před rokem 1989 absolutní, byť nedosahovala intenzity výměny mezi polským a zejména francouzským prostředím.[13]) V Česku byly sice více slyšet požadavky objektivity a ideologické nezdeformovanosti, současně se ale podvědomě předpokládalo, že dějepisectví, do něhož se navracíme, bude – coby věda – mít jasná a univerzální kritéria kvality. „Dohánění“ či nová „normalita“ ale také zároveň vyjadřovaly očekávání, že české dějepisectví se rozrůzní do metodologicky pestrého pole, potažmo v užším slova smyslu, že se v něm uplatní metodologické inovace, příznačně přicházející odjinud. Že by metodologická proměna měla vzejít zevnitř české historiografie, se naproti tomu neočekávalo. Aforisticky řečeno „vývoj byl jinde“ a ti z nás, kteří se tyto „inovace“ či „nové přístupy“ do českého prostředí pokoušeli – jistě neuměle a začasté apodikticky[14] – vnášet, se nezřídka setkali s posměchem kolegů coby novodobí svazáci. Posměch patrně neplatil vždy inovacím samotným, ale spíše jejich překotnému, často jen deklarativnímu, resp. povrchnímu přejímání či „napodobování“.[15]

V roce 2007 psali Pavel Kolář a Michal Kopeček o tehdejších centrálních vědeckých institucích v Česku, které spíše brání „vstupu nových přístupů, které se objevily v západním dějepisectví v 80. a 90. letech 20. století“, resp. konstatovali, že nové přístupy jako kulturní historie, dějiny sexuality, historická antropologie a gender historie se v českém dějepisectví podobně jako v dějepisectví západním etablovaly nejprve ve studiu raného novověku.[16] To, proč se „zavádění [introduction] nových směrů“ jevilo v českém prostředí jako žádoucí, byla po mém soudu skutečnost, že s sebou neslo metodologické rozrůznění vědeckého pole, nikoliv nahrazení jedné dominantní metodologie (řekněme „pozitivismu“ nebo politických dějin) jinou („kulturalismem“ či „postmodernismem“). I když tyto nové směry, zejména ty hlásící se k nějaké formě lingvistického obratu jako třeba diskurzivní analýza, často zásadně zpochybňovaly východiska dosavadního dějepisectví (jako např. přístupnost historické reality mimo texty), v Česku ani jinde jím zásadně neotřásly. (Jedním z mála takových „drobných otřesení“, souvisejícím ale spíše s konceptem každodennosti, byl spor o revizionistický výklad československé minulosti v letech 1948–1989, probíhající od vydání knihy Michala Pullmanna „Konec experimentu“ a naposledy kulminující v létě roku 2020.) K paradigmatické změně každopádně nedošlo.

Pokud se „introduction“ překládalo jako „zavádění“ (spíše než „etablování“) nových historiografických přístupů, mohla taková snaha, resp. aktivity narážet pochopitelně na odpor. „Zavádění“ vyvolává představu zaostalosti domácího dějepisectví, které musí být „inovováno“; zvenčí vnášené „inovace“ jsou pak kritizovatelné coby pouhé imitace či účelové sledování módních vln v boji o nebohaté akademické zdroje.[17] Představa všeobecné zaostalosti českého prostředí a dějepisectví („nevětranosti české kotliny“[18]), stejně jako nutnost inovace byla od 90. let 20. století masivně přítomná v odborných textech, publicistice, stejně tak jako v odůvodňování grantových soutěží a projektů; analyzovat podrobněji tuto představu je ale úkol přesahující rámec tohoto příspěvku.

Dějepisectví zdaleka neodráží jenom proměny jakési mimo něj ležící společnosti. Více než jiné vědy je svými výpověďmi bezprostředně její součástí; legitimizuje politiku, dává látku vzpomínání, má také zpětně vliv na naše sebepojímání tím, jaká nám poskytuje vyprávění, k nimž se můžeme vztahovat. Právě sama větší dostupnost takových vyprávění a jejich pestrost, jinými slovy větší možnost se inspirovat jinde, vedla po roce 1989 i k proměnám historické vědy: abych to ilustroval na vlastním bádání, bylo a zůstává osvobodivé nemuset přistupovat na tradiční výkladové vzorce („master narratives“), pojednávající venkovské obyvatelstvo v 17. a 18. století na jedné straně jako nesamostatný, případně revoltující objekt vrchnostenského útlaku, resp. ještě neuvědomělou třídu, nebo na druhé straně reprodukující obraz patriachálně idylického souladu a oddanosti vrchnosti na raněnovověkých panstvích. Sociální a kulturní antropologií inspirované historické přístupy se snaží hledat – jistě kolektivně tvořené a sdílené – významy jednání u samotných jednotlivců, resp. aktérů, a tím jim poněkud (pateticky) vracet svrchovanost nad vlastním životem. Tento posun zájmu (který vyvolal i „znovobjevení“ nových pramenů, resp. nové otázky kladené pramenům již známým) v západní Evropě jistě souvisel se společenskými protesty, liberalizací, feminismem a postupující dekolonizací od 60. let 20. století, které Evropu východní zasáhly jen v omezené míře.[19] Pestrost historiografických přístupů v tomto ohledu tedy vycházela ze zmnožení hlasů uvnitř současných společností, z požadavku, že „svou historii“ nemá mít jenom stát, národ či třída. Ještě výrazněji než pro historickou antropologii to platí pro gender historii, orální dějiny nebo postkoloniální historii. Chápeme-li metodologickou pluralitu v dějepisectví jako odraz plurality společenské, toho, že i akademické dějepisecví už má i jiné (implicitní) poslání než jen vysvětlovat, případně dokonce legitimizovat existenci velkých celků jako stát či národ či procesů jako modernizace nebo pokrok, jako pochopitelnější se pak jeví i ona historiografická nerovnost mezi Západem a Východem.

Nejde přitom podle mého názoru jenom o rozdíl v politické pluralitě na obou stranách železné opony před rokem 1989, ale obecně o přítomnost politické a veřejné poptávky po sjednocujícím „velkém“ vyprávění v etnicky a do značné míry i kulturně unifikované československé společnosti druhé poloviny 20. století, potažmo přímo o služebnou roli dějepisectví, sahající až k národnímu hnutí 19. století. Nemůžeme samozřejmě popřít ani zmíněnou ztíženou možnost mezinárodní výměny mezi léty 1968–1989, tedy v době, kdy se směry jako dějiny žen, resp. gender historie, mikrohistorie nebo diskurzivně orientované přístupy rozvíjely.

Předpoklad (i můj vlastní), že národní či státněobčanská perspektiva při zkoumání minulosti ustoupí potřebě identifikovat se – i za pomoci historických argumentů – jinak (např. genderově, kulturně), resp. vztahovat psaní historií k jiným referenčním skupinám, však byl iluzorní, resp. naplnil se jen zčásti. Dnes jako bychom po porevolučním rozrůznění uvnitř středovýchodoevropských historiografií byli svědky znovuoživeného zájmu o velké, velkými kolektivy sdílené příběhy a symboly.[20] Jako by reakcí na globalizaci a pocit mizení moci z vlastních rukou byl návrat ke státu a národu; myslet, identifikovat se a žít přes kulturně-jazykové či státně-institucionální hranice zůstává záležitostí kosmopolitní elity. Tendenci k historiografickému vytváření (a vyviňování) homogenní národní komunity můžeme v těchto zemích v posledních letech spatřovat i v debatách souvisejících s holokaustem.[21] Otázka, zda odmítnutí „koloniální“ nadvlády, která pod nálepkou globalizace slibuje přepsat staré identity, modernizovat společnost a propojit svět v nových skupinách (konzumentů), nutně implikuje návrat ke „starým“, nacionálním sounáležitostem, v našem případě k národnímu rámci psaní dějin, nás bude zajímat ještě později.

Když rozhodují ti větší

Dějepisectví, můžeme-li o něm hovořit takto obecně a bez přívlastků, se od počátku 90. let 20. století dodnes proměnilo. I proto je jakákoliv reflexe tohoto třicetiletí z české perspektivy nutně zjednodušující a subjektivní. Po počátečním zintenzivnění kontaktů s historiografiemi „vývojově sousedními“ (rakouskou, německou, francouzskou) byli české akademické instituce a ti, kdo je tvoří, postupně konfrontováni s globálním modelem vědy, který se otiskoval do národního systému hodnocení. Jeho význačným požadavkem je mezinárodní souměřitelnost a komunikovatelnost výsledků, jak jsou na ně zvyklé přírodní a technické obory. Ruku v ruce s tím jde zvýšení váhy odpovádajících typů výsledků, exemplárně studií v impaktovaných časopisech, a ve srovnání s tím pokles hodnoty monografií v jiném než světovém jazyce či přímo pád do bezvýznamnosti v případě recenzí. Hovořím zde pouze o obecné tendenci; z hlediska dějin vědy by jistě bylo zajímavé zpětně analyzovat, jakými argumenty představitelé humanitních věd (úspěšně) obhajovali v příslušných grémiích „výjimečné zacházení“ se svými disciplínami, například vytvoření seznamu neimpaktovaných recenzovaných časopisů.[22]

Byl jsem vždy zastáncem mezinárodní souměřitelnosti a univerzality dějepisectví, jinými slovy toho, že o kvalitě studie řekněme o rekatolizaci 17. století nebo o Boženě Němcové apriori nerozhoduje to, v jaké zemi či jakém institucionálním kontextu autor či autorka působí (a už vůbec ne v jakém jazyce píší nebo jaké jsou národnosti). Můžeme zde jen zopakovat, že vědeckost, resp. vědecká relevance se nezakládá v samotném (geograficky a kulturně zakotveném) tématu, ale v otázkách či problému, které chceme řešit a které by měly, stejně jako odpovědi na ně, být mezinárodně srozumitelné a srovnatelné. Jenže tady to začíná být složitější než v přírodních vědách.

V obecném povědomí organizátorů vědních politik se má za to, že studované jevy jsou v přírodních vědách – opět zjednodušeně řečeno – kulturně nezávislé, a tudíž komukoli stejně přístupné. V historických vědách si studované jevy tím, jak jsou výrazněji zakotveny ve společenských souvislostech, jednak zdánlivě nesou interpretaci již s sebou; badatelské osvojení si kulturních či přímo jazykových kódů, v nichž jsou nám tyto jevy zprostředkovány v pramenech, pak jejich výklad stáčí k významům, jež jsou těmito kódy či touto kulturou předznačeny nebo tradovány. V historiografii také minulou realitu předpokládáme nebo si ji dokonce vytváříme sami, než abychom ji „odhalovali“, a něco jako mezinárodní srovnatelnost zde tak zajišťuje jen abstrakce. V případě rekatolizace ve (střední) Evropě by tak otázka po dobově podmíněné stálosti náboženského vyznání, vystavené mocenskému tlaku, mohla být „převoditelná“ například na vynucené změny víry v jiných kulturních kontextech. Je ale rozdíl, označujeme-li daný společenský proces jako rekatolizaci, protireformaci nebo katolickou reformu; každé z těchto pojmenování vychází z jiné ideologické pozice a badatelské tradice, ale hlavně každé také do daného jevu zahrnuje jiné souvislosti a okolnosti, a proto nejsou takto označené sociální jevy nutně identické. O „objevení“, „dobytí“, „podmanění“ nebo „kolonizaci“ Ameriky ani nemluvě.

Nemusíme nutně sdílet bonmot Abyho Warburga, že „bůh spočívá v detailu“, abychom si uvědomili, že objekt historického, ale i sociálněvědního studia tvoří právě jeho společenská situovanost (v době samé, ale i v dosavadních interpretacích), která není jen „příměsí“ k univerzálním procesům a jevům. (Na jedinečnost a neredukovatelnost dějů v minulosti na „antropologické konstanty“ či na kritéria historické komparace poukazovaly mimochodem právě novější kulturněhistorické přístupy.) I tyto univerzální procesy, stejně jako badatelské koncepty jako modernizace, třída nebo individuum navíc implikují určitou (evropskou) perspektivu, vtisknutou dnes globálnímu dějepisectví jako celku.[23]

Zmínil-li jsem, že pro posledních třicet let české vědy bylo příznačné usilování o mezinárodně srovnatelnou kvalitu historiografických výstupů, poznamenejme zároveň, že v humanitních a společenských disciplínách může být „kvalita“ jednak zřetelná až s velkým odstupem, jednak je podobně jako v jiných oborech záležitostí konsenzu vědců a vědkyň. Konsenzu či hodnocení kvality je však možné dosahovat zase jenom v rámci komunity, která je institucionálně provázaná, komunikuje spolu (prostřednictvím odborných časopisů) a sdílí nejen představy o hodnotné vědě, ale i kulturní předpoklady, mezi nimi jazyk. I tady je zjevné, že historikové a historičky tvoří jednu mezinárodní vědeckou komunitu podstatně méně, než je tomu v přírodních vědách. A i když jednotlivé (národní) vědecké obce, v nichž se rozhoduje o kritériích kvality, lze vymezit víceméně profesně, právě v historii má na její sebevnímání významný vliv i tzv. neodborné publikum. I na něj se obracíme svými – mezinárodně jen omezeně souměřitelnými – monografiemi.

Přesvědčení o dějepisectví coby univerzální či univerzalistické vědě narušují rovněž některé zkušenosti, které bylo v českém prostředí ve větší míře možné dělat právě od devadesátých let 20. století, a to i pokud odhlédneme od eurocentričnosti systému věd jako takového nebo od eurocentričnosti konceptu (lineární) minulosti jako objektu poznání. Dějepisectví se povětšinou nepraktikuje v nenárodních/supranacionálních institucích (výjimky představují European University Institute nebo Central European University) a v nenárodním jazyce, jako byla ve středověku latina. Bibliometrii a databáze, určující vědeckou hodnotu časopisů, stejně jako samotné časopisy v režimu open access neprovozují neziskové, resp. veřejnoprávní vydavatelství či instituce, ale jsou to začasté soukromé podniky (podobně posuzují kredibilitu států soukromé ratingové agentury).

Kritéria pro zařazení do příslušné databáze jako transparentnost a především nezávislé recenzní řízení jistě představují záruky všeobecné kvality, nicméně jde – a z principu musí jít – o kritéria spíše formální, úroveň či náročnost peer-review může být časopis od časopisu téhož „ratingu“ různá. Konečně i redakční politiky a strategie jednotlivých periodik se mohou lišit v závislosti na renomé a vlivu časopisu a z nich plynoucím „přetlaku“ či naopak nedostatku textů nebo v závislosti na způsobu jejich posuzování a výběru, jež zase vycházejí z tradice daného akademického či vědeckého prostředí. Poněkud tautologicky lze uzavřít, že opravdu univerzálních a inkluzivních odborných historických periodik je málo.

Dějepisectví a jeho poznávací nástroje, resp. koncepty se samozřejmě vyvíjejí, říct ale, že se tak děje náhodně a neuspořádaně všemi (geografickými) směry, je po mém soudu nedostačující. Asi nepřekvapí, že například v databázi Scopus, provozované nizozemským vydavatelstvím Elsevier, dominují periodika ze Spojených států, Velké Británie a Nizozemí, periodika převážně anglickojazyčná.[24] Z hlediska vědní politiky jednotlivých států je pochopitelné, že se při rozdělování prostředků opírají primárně o takovéto mezinárodní citační databáze, které sice budí „univerzalistický“ dojem, ale fakticky nezahrnují všechny obory, resp. ohlasy na publikace v nich.[25] V Česku jsme po vychýlení hodnocení vědy směrem spíše ke kvantitativním kritériím až v poslední době svědky – samozřejmě náročnějšího, a to i mezilidsky – posuzování kvality a přínosu jednotlivých výstupů nikoli pouze pro „světový“ výzkum, ale i pro „domácí“ prostředí, včetně toho nevědeckého.[26] Od počítání se tedy konečně přesouváme ke čtení.

Univerzalistické inovace a postkoloniální rezistence

Není mým cílem analyzovat zde vědní politiku, ale ekonomický a institucionální rámec provozování vědy včetně historiografie si od toho, jak my sami vnímáme a kam směřujeme vlastní výzkumné a publikační aktitivy, není možné odmyslet. Netýká se to však jenom formy a jazyka publikačních výstupů, resp. publikačních platforem, kam tyto výstupy směřujeme, nýbrž i témat a metodologií našich výzkumů. Mají historikové a historičky, jinak pozorní k mocenským nerovnostem v minulosti, tedy obrátit pozornost i na sebe sama a klást si otázku, odkud, z jakých časopisů, univerzit, z jakého a jak ekonomicky postaveného akademického prostředí přicházejí historiografické inovace, jako jsou z poslední doby třeba „histoire croisée“, „praxeologie“ nebo „post-humanistická historie“? Při pohledu na vlastní angažmá pro antropologizující přístup k historii, resp. na to, odkud se takovýto přístup inspiroval, si takovou otázku nutně musím položit i já.

Opakovaně bych na ni odpověděl, že v 90. letech 20. století mému zájmu o „neelitní“ jednotlivce coby aktéry dějin vycházeli vstříc, ale současně ho i vyvolávali autoři a díla historiografie (západo)německé a v jejím zprostředkování italské mikrohistorie,[27] nepředstavující, nutno podotknout, ve vlastních zemích zdaleka mainstream. K tomu, jak tito jednotlivci s vlastním světem symbolicky nakládali, či tomu, že ho vnímali v kategoriích odlišných od našich vlastních, obraceli pozornost mimo jiné M. M. Bachtin a A. J. Gurevič, přístupní v Československu již před rokem 1989. Je paradoxní, že jejich díla stejně jako třeba – v místním podání marxistický – zájem o sociální protest a jeho kulturní formy se do našeho prostředí „vrátil“ v nových, resp. nám do té doby neznámých pracech N. Z. Davis, R. Darntona nebo C. Ginzburga. (Tedy autorů, na které coby „kanonicky západní“ poukazuje v úvodu citovaný Dipesh Chakrabarty.) Zároveň je však na místě si znovu připomenout, že zde zmiňované „inovace“ stále představují minoritní výsek z celého dějepisectví a že v odborných časopisech, ale i v panelech grantových agentur, vědeckých radách univerzit i na pultech knihkupectví převládá historie jako „velké vyprávění“ o státech, zemích, národech, náboženstvích, potažmo společenských proměnách velkého dosahu a jejich reprezentantech.

Abychom uvedli ještě jeden příklad, na institucionální rovině se univerzalistický nárok dějepisectví odráží i v existenci „obecných dějin“ coby studijních, ale i habilitačních a profesorských oborů či specializací na univerzitách. Nejen v českém prostředí to můžeme pokládat za přežívání kategorií 19. století, na druhou stranu se i tady nově uvažuje o vymezení obecných dějin, ale vedou se i praktické debaty o možnosti „obecné“ či „světové dějiny“ z partikulární perspektivy vůbec psát.[28] V diskuzi na stránkách toho časopisu vymezil Miroslav Hroch takovéto dějiny (spíš bychom ale řekli přístup) negativně jako ne-národní či mimonárodní. Tak, jak je pojednává on, tedy jako „analýzu a výklad procesů sociálních, ekonomických či kulturních proměn, které proběhly v několika zemích, synchronně či asynchronně“,[29] potažmo i spoludiskutující Miloš Havelka a Jan Horský, totiž jako obecný poznávací problém nevázaný na konkrétní předmět, by ale bylo možno chápat téměř jakoukoli historii, včetně mikrohistorií, vážícících se zpravidla k nějakému obecnému tázání. Jinými slovy, „obecnou“ by v tomto smyslu tedy měla být veškerá historiografie. Sám jsem tradiční dichotomii „národní“ versus „obecné“ dějiny odmítal z podobného důvodu – zkoumáme-li kupříkladu sociální odpor či šířeji mody soužití ve formálně hierarchické (předmoderní evropské) společnosti, je obecnost a sdělitelnost dána právě formulací problému a nikoli geografickým záběrem, potažmo četností jevu v tomto rámci. Skutečnost, že formulace problému vychází ze stavu obecného historického poznání a z obecné idey historického vývoje, resp. proměnlivosti, je ale věc druhá. Tato dichotomie však do určité míry stále přetrvává. K univerzální a globálně uplatnitelné vědě mají blíže výzkumy (a autoři), situující se do obecných dějin (což ovšem mnohdy znamená buď to, že uplatňují komparativní přístup, nebo zkoumají zemi jinou než svou vlastní). „Národní“ či „české“ dějiny jsou z tohoto pohledu chápany pouze jako dílčí příklady obecných jevů a procesů, a tudíž si zaslouží i menší mezinárodní pozornost.

Postkoloniální kritika však formulaci problémů, představu obecných historických proměn ani nástroje, kterými je potřeba je zkoumat, nepovažuje zdaleka za tak univerzální, jak se tváří být. V jejich základě spatřuje evropsky moderní koncepty jako linearita vývoje, emacipující se individum, specifický racionalismus, občanství nebo státnost; zdánlivě nevyhnutelnou následnost těchto konceptů v čase je možno označit jako „historismus“, jenž je fundamentem praktikování historie jakožto disciplíny. Jejich přijetí se jeví jako žádoucí překonávání zaostalosti, resp. pokrok. V jistém smyslu to platí i pro metodologie, které počínaje mytickým „pozitivismem“ také jakoby překonávaly jedna druhou, jak ostatně vyjadřuje i termín metodologická inovace či modernizace.

Co se však stane, odmítneme-li tyto koncepty, tuto vývojovou nutnost a s tím i roli věčně dohánějícího? Aniž bych znal všechny reakce na Chakrabartyho požadavek „provincionalizace Evropy“, tedy popření všeobecné platnosti a žádnoucnosti těchto konceptů, jeden jeho důsledek je nasnadě – totiž obrat k autonomním lokálním (v případě historiografie ale většinou národním) kulturám, vzdorujícím kolonializaci či globalizaci. Vlastní implicitně univerzalistické uvažování mě vede téměř automaticky k tomu napsat, že se v oblasti vědeckého poznání jedná o obrat zpět. Stanley Bill se snaží ukázat, jak někteří polští intelektuálové mj. včetně Ewy Thompson a Marie Janion využili postkoloniální odvrat od osvícenské nutnosti pokroku k hledání autentické „polskosti“, nezasažené vnějšími, tedy na jedné straně východními, ale i „progresivistickými“ západními vlivy (a někteří tak dospěli k předkřesťanskému slovanství). Tato tendence je mu příkladem toho, jak postkolonialismus přispívá k esencializaci jednotlivých kultur a k vylučování cizího.[30] Opírá se přitom o autory jako např. Vivek Chibber, kteří Chakrabartyho subalterním studiím vytýkají, že postulují principiální odlišnost kultur Východu (Indie) a Západu (Evropy) a popírají jakékoli společné rysy lidského jednání napříč kulturami, např. společnou racionalitu či snahu o autonomii jednotlivce.[31]

Je přitom paradoxní, že se v požadavku provincionalizovat, resp. re-lokalizovat historiografické výkladové rámce ozývá premisa i některých dalších „inovativních“ historiografických přístupů (např. historické antropologie), totiž nepoměřovat kultury předmoderní Evropy a jednání jejich příslušníků postosvícenským rozumem. Za „strategický esencialismus“, tedy odmítnutí role „druhého dohánějícího“, stejně jako tradičního dělení na globální Sever a Jih a za etablování „globálního Východu“, alternativního konceptu, který by smazal rozdíly mezi jednotlivými zeměmi, aspirujícími na „západnost“, se přimlouvá i Martin Müller.[32]

Naproti tomu v debatě časopisu History and Theory, věnované konceptu „Provincialising Europe“, navrhla Carola Diezte nahradit historii, založenou na modernitě jako univerzálním vektoru či cíli a rozlišující kultury či země na pokročilé, dohánějící a zaostalé, historií „on equal terms“, tedy historií rovnocennou. Překládat „equal terms“ doslovně „stejnými podmínkami“ se mi nezdá náležité, protože autorka se podmínkami psaní, recepce a vůbec smyslu historie nezabývá. Její návrh je epistemologické nebo metodologické povahy a spočívá ve změně uvažování o modernitě, resp. vědeckého zacházení s ní, nebo v pozornosti věnované aktérství.[33] Deklarativní požadavek vnímat historii jako jeden celek bez časových a prostorových trhlin či předělů se podle mého názoru míjí s identitotvornou funkcí historie v pozitivním i negativním významu, s tím, že je zakotvena v zájmu různých společenských skupin, mj. i národů, sdělovat si prostřednictvím vyprávění o minulosti něco o sobě. Při pohledu na posledních třicet let českého dějepisectví, na muzejní a jiné prezentace minulosti a další projekty je zjevné, že spektrum skupin, o kom a pro koho se historie „dělá“, se rozšiřuje o skupiny vymezené i jinak, než národně. Že by takovou skupinou bylo dnes na druhé straně i globální lidstvo, není ani při expanzi komunikačních technologií zdaleka jisté. K tomu, jak rovnocenou historii konkrétně praktikovat, tedy k „historiography on equal terms“ se Dietz ovšem nevyjadřuje.[34]

Závěrem lze jen zopakovat, že právě praxe dějepisectví zřetelně ukazuje limity těchto „stejných podmínek“. Jakkoliv se může uznávat, že různá dějepisectví netvoří jednu univerzální vědu jako vědy přírodní a mají svou relevanci i ve vztahu k různým společenstvím, tvůrci jednotlivých „národních“ vědeckých politik na ně kladou nároky na výkonnost a excelenci, vytvářené na míru vědám přírodním,[35] které je mají činit mezinárodně souměřitelnějšími a snad i konkurenceschopnějšími, v určitém ohledu je tedy zestejňují.

Podmínky kulturní a ekonomické, v nichž se jednotlivá dějepisectví tváří v tvář těmto nárokům nacházejí, však stále nejsou zdaleka stejné, ani ve srovnání s přírodními vědami v jedné zemi, ani ve srovnání mezi jednotlivými historiografiemi navzájem. Propojování přes mezinárodní, ve skutečnosti však v konkrétních národně-vědeckých prostředích zakotvené a zajištěné časopisy, databáze a nakladatelství a obecněji tendenci či přímo tlak k unifikaci sice nemůžeme beze všeho srovnávat s hospodářskou nebo informační globalizací, přesto jsme po mém soudu v naší praxi a našich volbách každodenně stavěni před otázku, jak se s touto tendencí vyrovnat, potažmo jak se k nerovnostem, jež se nás dotýkají, postavit.

Jaká svébytnost?

Relativně dlouhý proces vzniku, během nějž tento text od prvních myšlenek krystalizoval, byl zapříčiněn právě rozpaky a nejistotou, zda v situaci českého dějepisectví nehledám umělý problém a zda se jako jediné východisko nebude nakonec nabízet rezignovat na vyrovnávání se s jinými historiografiemi a uzavřít se do jakési nacionální sebespokojenosti s vlastní vědeckou tradicí, jak to představuje výše zmíněné konzervativní užití postkoloniálního konceptu v Polsku. S kritikou, že ze zahraničí jsou povrchně přejímány pouze krátkodeché módní trendy, se ostatně setkáváme i od některých kolegů stále; výzvy k návratu kulturní historie k osvědčeným a archivně podloženým Winterovi, Zíbrtovi nebo Kalistovi však již nezaznívají. To samozřejmě neznamená, že pramennými doklady z českého raněnovověkého města nelze falzifikovat teorie moderny Eliase či Foucaulta (jakýmikoliv konkrétními příklady lze falzifikovat jakoukoliv teorii), ani to neznamená, že některé koncepty a pojmy nejsou někdy přejímány jenom proto, že slibují zaručit publikační či kariérní úspěch. Nemyslím si ale, že je možné bezkonceptuální, bezpojmové nebo bezvýchodiskové dějepisectví. Pokládám také za nemožné apriori soudit, jaké koncepty jsou pro české prostředí či minulost českých zemích relevantní či přiměřené. To, že se některé mají šanci před různými typy publika prosadit a jiné ne, mám za nesporný výdobytek posledního třicetiletí.

Takto v zásadě smýšlejí i všichni citovaní autoři, kteří se specifickou situací malého dějepisectví po roce 1989 zabývali. Mně možná na rozdíl od nich nepřijde důležité prezentovat navenek „český“ pohled na „českou“ či středoevropskou minulost prostřednictvím anglických syntéz.[36] (Ostatně by se bylo zajímavé podívat, kolik našich zahraničních kolegů a kolegyní se chápe jako součásti jednolité „historické obce“ příslušné země, která má být jednotně prezentována v zahraničí.) Vazby napříč historiografiemi vznikají (také) na základě metod či metodologií, proto je rovněž důležité respektovat metodologickou rozrůzněnost i na domácí scéně. Konečně co by podstatně přispělo ke srovnatelnosti a důstojnosti české historické vědy (a co považuji za jisté selhání dosavadních reprezentantů české historické vědy), je její domácí ekonomické postavení a podpora – mnozí, nejen mladší kolegové a kolegyně jsou stále v nezáviděníhodné existenční situaci, která je nutí kumulovat úvazky, o v Česku běžné – ale mnohde na „Západě“ nepředstavitelné a de facto nezákonné – kombinaci plných institucionálních úvazků a grantových projektů, ani nemluvě.

Kulturní či metodologický obrat k „vlastním zdrojům“ nedává příliš smysl také proto, že žádnou původní a „čistou“ národní historiogirafii k dispozici nemáme, neboť otevřená výměna byla principem moderní vědy od jejích počátků, byť to byla věda někdy explicitně služebná a v českém případě vnímaná jako zaostávající zejména za jejím německým vzorem. Maciej Górny v roce 2007 střízlivě konstatoval, že česká, stejně jako maďarská nebo polská historická věda nebude produkovat „koncepce, na které by navazovali zahraniční badatelé, a spíše přijímá ideje vytvářené jinde“.[37] Byť jí přiznal „západnost“ právě ve smyslu emancipace od „vlasteneckých povinností“ (což se dnes nezdá tak jisté), neviděl jako nutné srovnávat se pouze s velkými západoevropskými dějepisectvími a jistou svébytnost spatřoval právě ve středo-, resp. středovýchodoevropskému kontextu. Střední Evropa pro historiografii skutečně do určité míry představuje přiměřenější horizont, navíc už postupně institucionalizovaný v podobě univerzitní, časopisecké nebo stipendijní; i výměna studujících a badatelů již probíhá. I v tomto případě se však jedná spíše o vymezení předmětem a až druhotně tázáním, začasto ale právě po specifičnosti tohoto prostoru. Metodologické inovace odtud vesměs nepřicházejí.[38]

Středoevropská dějepisectví se ale nacházejí v podobné (s výjimkou Rakouska i v podobné ekonomické) situaci ve vztahu ke zmíněné globalizační tendenci ve vědě. Možná jsme uvnitř nich citlivější k tomu, když „vědecká inovace“ zároveň ustavuje nerovnost nebo dokonce nadvládu. Pokud už pro komunikaci mezi sebou používáme angličtinu, můžeme být také více slyšet všude tam, když se Evropou implicitně míní Evropa západní. Snad nebude po předchozích spíše kritických úvahách znít příliš troufale, když nám poté, co jsme tak dlouho „doháněli“, nyní doporučím více sebevědomí.