Pohraniční oblasti koloniálních říší se nabízí jako takřka ideální prostor pro studium obousměrných kulturních transferů. Předkládaný článek zkoumá možnosti a také meze studia kulturních transferů a tzv. provázaných dějin entangled history/histoire croisée na příkladu jezuitských misií na hranici španělských kolonií v Americe, zvláště na severním pomezí místokrálovství Nové Španělsko (dnešní Mexiko a Střední Amerika). V historiografii byly jezuitské texty tradičně využívány především pro ilustraci narativů pokroků evropské kolonizace do vnitrozemí Nového Světa. Avšak přestože jsou tato svědectví psána evropskou optikou, lze je využít také k analýze domorodého pohledu na kolonizační proces a role misionářů jako prostředkovatelů v rovině materiální i duchovní kultury. Je důležité, že kultura, s níž byli domorodci konfrontováni, nebyla homogenní, neboť mnoho misionářů v periferních oblastech nebylo Španěly.

Studie se soustředí na problém nepřímých kulturních transferů v atlantickém prostoru v raně novověkém období, zejména na transfery ve sféře materiální kultury (kulinární praktiky) a jejich širší důsledky. Jako případovou studii představuje autorka zavádění brambor v zemích České Koruny v osmnáctém století. Dalším cílem studie je prověřit využitelnost konceptů původně navržených pro popis kulturních transferů v mimoevropských regionech (transkulturace, kontaktní zóna, kreolizace) pro studium kulturních přenosů v jiných oblastech než těch, které se vyznačovaly bezprostředním střetem kultur v průběhu konkvisty a kolonizace zámořských oblastí. Hlavním cílem textu je vyzdvihnout fakt, že „velká hranice“ raně novověké globální proměny kultur a životních stylů zasáhla i zjevně okrajové oblasti střední Evropy.