Rozvoj výzkumu dějin výtvarného umění, nádherné knihy představující umělecké dědictví a především hojně navštěvované rozsáhlé výstavy začínají nacházet nezamýšlenou odezvu v širším historickém povědomí veřejnosti. To se zvlášť týká uměleckých artefaktů z éry Lucemburků, kteří se stali prototypem dějinotvorných činitelů. Aby tato základní myšlenka vynikla, je zapotřebí kontrastu – tedy husitství jako nové doby temna, z níž byli spíše než Hus či Chelčický vyzdviženi obrazoborci a bořitelé sakrálních staveb. To co bylo v pracích odborníků nanejvýš nepřímo naznačeno, stalo se živnou látkou pokleslé publicistiky.

Autor přistupuje k Loewensteinově Víře v pokrok z perspektivy historika a badatele, pro něhož je přednější konstrukce dějin, než přemítání nad ní. Jako medievista se soustředí na východiska Loewensteinovy knihy a evropskou myšlenku pokroku – zejména křesťanskou nauku o vykoupení. Autor problematizuje obvyklé schematické spojování myšlenky modernity a novosti, která začíná od středověku. Na několika případech z kulturního okruhu dvora Karla IV. ukazuje, jak byly tyto termíny, významy a funkce užívány ve světě pozdně středověkého člověka.

V poněkud autobiografickém eseji nad paměťmi medievalisty Arona Jakovleviče Gureviče, autor přemítá nad vývojem medievistického výzkumu ve východní Evropě druhé poloviny dvacátého století. Ve světle Gurevičovy kariéry a vlastních zkušeností, si autor klade otázku, zda je možno svobodně bádat bez ochrany mocného patrona. Navíc krátce komentuje postupné pronikání západoevropských, zejména francouzských, metodologických inovací do sovětské a české historiografie. Ukazuje, že i v těchto ideologicky limitovaných zemích si historik mohl nicméně osvojit tyto západní impulsy po svém. Autor zasvěceně poukazuje na význam vztahu mezi Gurevičem a Le Goffem.